Mlok skvrnitý

O mloku skvrnitém si budeme vyprávět, ačkoli na Jindřichohradecku není znám jeho výskyt. Černého mloka s výraznými žlutými skvrnami ale zná asi i tak opravdu každý. Často se ovšem stává, že si ho lidé pletou zejména s čolkem velkým. Rozdíl je zejména ten, že mlok má sírově zbarvené skvrny i na hřbetě, kdežto čolek je oranžově zbarvený jen na spodku těla. Také si opět připomeňme, že se nejedná o ještěrku (tedy plaza), ale o ocasatého obojživelníka, tedy něco jako žábu s ocasem.

Naši předkové věřili, že mlok skvrnitý se v ohni nespálí a ještě má schopnost ho uhasit. Pokud spadne do studny, otráví v ní prý vodu.

Mloci skutečně jedovatí jsou a nepochybují o tom ani jejich potenciální nepřátelé v přírodě. Signální žluté skvrny jasně informují o nepoživatelnosti svého nositele. Proto si mloci mohou dovolit velmi rozvážnou chůzi po světě bez obav, že budou sežráni.

Ačkoli jsme mloka zařadili ke skupině obojživelníků mezi čolky a žáby, mají oproti nim některá specifika. Jako jediný druh obojživelníka žijící na území ČR se nepáří ve vodě. Sameček si svou partnerku vyhledává mezi červencem a říjnem (případně listopadem). Při rozmnožování ji má na zádech a poté, co na zem odloží balíček spermií (tzv. "spermatofor"), uhne ocasem, aby samička mohla tento balíček nasát a uložit do tzv. "spermatéky" vedle kloaky, odkud je sama uvolňuje do vejcovodu. Na rozdíl od čolků oplodněná vajíčka neklade do vody, ale nosí je v břiše až do líhnutí larev. Teprve druhé jaro po oplodnění samičky kladou larvičky líhnoucí se z vajíček přímo do vody. Konkrétní doba kladení se může podle podmínek posunout až o půl roku.

Pokud se oplozená vajíčka vyvíjejí v břiše samice a k trhání vaječných obalů dochází až během kladení, mluvíme o vejcoživorodosti. S tímto jevem se běžně setkáváme také u některých našich hadů a ještěrek. Mločí gravidita je zajímavá také tím, že s ohledem na její délku dochází k oplození několika vajíček každý rok, proto březí samice běžně mívá v břiše larvy dvojího stáří a velikosti.

Mloci jsou nejaktivnější v noci. Jak bylo uvedeno výše, jsou velmi pomalí, neobratní a nejsou ani zdatnými plavci. Při lovu potravy jsou ale schopni velmi rychlého pohybu a za letící potravou dokážou "vymrštit" přední polovinu těla i několik centimetrů nad zem. Za potravu jim slouží drobní bezobratlí živočichové - slimáci, žížaly, brouci.

Mloci patří k ohroženým druhům. Důvodem je potřeba čisté pramenité vody s vysokým obsahem kyslíku pro jejich larvy. Pro svůj život dále vyžadují listnaté lesy s přirozeným zastoupením dřevin. Aby taková místa v naší krajině zůstala, bychom závěrem našeho seriálu měli popřát nejen mlokům, ale i sami sobě.

autoři: Mgr. Jana Dvořáková, Ing. Petr Hesoun

Realizujeme projekty s podporou

ESF logo

Ministerstvo životního prostředíStátní fond životního prostředí